Omáčka/polévka z dýně
O vaření s radostí a radosti z vaření
Proč svačinky pro Anču?
Anča už není úplně nejmenší miminko, i přesto však velkou část jejího denního příjmu živin stále tvoří mateřské mléko. Jako každý mrňous vezme do pusy ledacos, ale jen máloco na konec sní. V tom jejím prozkoumávání chutí, barev, vůní.... světa se jí snažím podpořit :-) a dost si to užívám. Doufám, že i Anča a Luky
Od kojení ke svačinkám
„Mami, mlíčko!“ slyším ještě pořád každý den od Anči (hlavně po ránu), která tím rozhodně nemyslí sklenici toho kravského... Kojíme už skoro tři roky a mě se za tu dobu změnil pohled na spoustu věcí :-).
Čtyři měsíce se mi na přikrmování zdály dost brzy, ale v půl roce jsem se pokusila poctivě začít. Prostudovala jsem všechny možné a někdy i dost nemožné informace, vyslecha si všechny dobře míněné rady a vyzbrojená vším tím věděním začala vařit a mixovat a... ale i kdybych se na hlavu stavěla, nebylo to nic platné. Pokud Anča přece jen něco ze zvědavosti strčila do pusy, zase to po chvilce vyplivla. Rozbrečela se a dožadovala se mlíka. A tak to šlo den za dnem. Začala jsem trochu panikařit. Co když mi ten můj prcek umře hlady? Všude kolem jsem viděla maminky jak spokojeně a šťastně krmí lžičkou ty svoje spokojené a šťastné drobečky.... Záchvat paniky vystřídal záblesk zdravého selského rozumu. A jak to asi vypadalo v době, kdy nebyly v obchodech k dostání dětské přesnídávky, neexistoval Sunnar a o tyčovém mixéru nikdy nikdo neslyšel? Uklidnila jsem se já: „Dokud teče mlíko, prcek mi hlady neumře.“ A uklidnila se i Anča, že jí už do pusy necpu nic co nechce.
První narozeninový dort sice ještě za Anču snědl Luky, ale situace se začala přece jen trochu měnit. Anča s námi byla u každého společného jídla a pomaloučku polehoučku ochutnávala to, co jsme měli na talířích my. No a tam někde vznikly Svačinky pro Anču. Přizpůsobením dospěláckých jídel dětským chutím, ale tak, aby si každý přišel na své, a aby nám všem u jednoho stolu a společného jídla chutnalo.
Dětská jídla vůbec nemusejí být mdlá a na druhou stranu, pokud použijete kvalitní výchozí suroviny, není třeba výslednou chuť dohánět velkým množstvím soli, cukru... Baví mě zkoušet kam až můžu zajít, co mi ještě projde a co už ti moji strávníci nezkousnou :-) a taky mě baví pozorovat jak se ty naše chutě v průběhu času mění.
A co kojení? Není už to otázka života a smrti :-). Anča se obejde i beze mě, ale ještě pořád si ráda cucne. Vnímám to jako potřebu kontaktu, intimity, blízkosti,... a moc se tomu nebráním :-)
